Stať se zabývá problematikou dluhů nezletilých dětí. Za tím účelem je nejprve analyzována současná právní úprava svéprávnosti nezletilých, správy jejich jmění zákonnými zástupci v rámci rodičovské odpovědnosti a vyživovací povinnost rodičů k dětem. V návaznosti na to je identifikováno šest problémových druhů dluhů, které nezletilým vznikají. Pokud jde o poplatky za dluhy z poplatků za komunální odpad, za regulační poplatky ve zdravotnictví, za dluhy ze smluv s mobilními operátory a za dluhy z čerpání služeb veřejných knihoven, ty jsou již vyřešeny, nebo alespoň je lze řešit bez nutnosti novelizace současných právních předpisů. Pokud jde o dluh vzniklý z titulu přechodu nájmu na nezletilého v důsledku smrti nájemce (zpravidla rodiče), jde o specifický problém, který bude zřejmě vyžadovat řešení pomocí změny právní úpravy. Vzhledem ke specifičnosti problému však bude třeba hlubší analýzy. Hlavním problémem tak zůstávají dluhy z jízd bez platné jízdenky prostředky veřejné hromadné dopravy, které jsou předmětem pozornosti v samostatné stati.
„Pupillus1 omne negotium recte gerit, ut tamen, sicubi tutoris auctoritas necessaria sit, adhibeatur tutor, veluti si ipse obligetur“2
1. Obecně
Úvodní citace z Gaiovy učebnice práva o čtyřech knihách (Institutionum comentarii) ukazuje, že problematikou způsobilosti právních jednání nedospělých osob a jejich následky se soukromé právo zabývá již od svých prvopočátků. To ovšem není nic překvapivého, právě naopak, vztah mezi věkem determinovanou rozumovou a volní vyspělostí člověka a jeho schopností působit vlastními projevy vůle právně významné následky musí určitým způsobem rozřešit každý právní řád. Konkrétní řešení tohoto problému ovlivňuje okruh záležitostí, v nichž může člověk v určitém věku samostatně právně jednat a působit tak konkrétní právní následky v různých oblastech svého života, ať už jde o poměry osobního stavu (např. uzavření manželství) či o poměry majetkové (např. přijetí daru, uzavření kupní smlouvy atp.).
Pokud jde o poměry majetkové, právní jednání nezletilého samotného však není jedinou právní skutečností, která ve svých důsledcích ovlivňuje masu jeho jmění, totiž jak pokud jde o aktiva, tak pokud jde o pasiva, tedy dluhy.3 Je samozřejmé, že majetkové poměry nezletilých jsou ovlivňovány nejen jejich vlastními právními jednáními (a rovněž také jednáními s právem rozpornými, ať už jde o porušení povinnosti zákonné či smluvní), ale také právními jednáními jejich zákonných zástupců (typicky rodičů, případně na jejich místě poručníků) učiněných jménem nezletilých a rovněž i skutečnostmi dalšími (např. dědění, různé daňové a poplatkové povinnosti plynoucí z předpisů veřejného práva atd.).
Kdo se k něčemu zaváže, má to také řádně a včas splnit.4 V případě nezletilých, kteří ještě nejsou zcela rozumově a volně vyspělí a jsou při právních jednáních obecně chápáni jako slabší strana,5 existují různé mechanismy, které jim mají z tohoto důvodu poskytnout patřičnou ochranu. V soukromém právu se jedná především o úpravu jejich způsobilosti k právním jednáním a o úpravu pravidel pro správu jejich jmění zákonnými zástupci.
V posledních letech jsme však v České republice konfrontováni se situacemi, kdy se tato pravidla – alespoň na první pohled – jeví jako nedostačující pro sledovaný účel, či kdy jde o situace, které pomocí těchto pravidel uspokojivě řešit nelze. Poprvé se tento problém začal vynořovat výrazněji před několika lety v souvislosti s poplatkovou povinností za komunální odpad, kterou zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ukládal všem fyzickým osobám s trvalým pobytem v dané obci, a to bez rozdílu věku, tedy i nejmenším dětem, a to např. dětem nemajetným, bez rodičů, často umístěných v dětských domovech. To v praxi nezřídka vedlo k situacím, kdy proti dětem po nabytí jejich plné svéprávnosti směřovaly exekuční příkazy k vymožení peněžitých dluhů vzniklých neplněním poplatkové povinnosti. Netřeba dodávat, že celospolečensky byl takový stav vnímán velmi negativně, což nakonec vedlo k novelizaci citovaného zákona a tento dílčí problém se podařilo vyřešit (v podrobnostech srov. dále). Tento problém se však v České republice vynořil v současné6 době znovu, a to s ještě větší intenzitou. Tentokrát se tak stalo v souvislosti s jízdami nezletilých ve veřejné hromadné dopravě bez platné jízdenky (hovorově tzv. „jízda na černo“, též „slepý pasažér“), či okrajověji též v souvislosti s dluhy za poplatky ve veřejných knihovnách či u mobilních operátorů.7 Zprávy o exekucích vedených proti nezletilým, případně proti zletilým, kteří si tento dluh nesou z doby své nezletilosti (opět navýšený o další náklady), znovu rozvířily hladinu veřejného mínění napříč celou společností. Intenzita mnohdy emocionálně podbarvené8 veřejné debaty9 dosáhla již takové míry, že se z tohoto tématu stalo rovněž téma politické a v současnosti jsou připraveny hned dva10 legislativní návrhy, které mají ambici níže uvedené problémy řešit.11 Nic na tom nemění skutečnost, že podle posledních údajů12 zveřejněných Exekutorskou komorou ČR bylo proti nezletilým (tj. osobám mladším 18 let) vedeno v ČR celkem 3 476 exekucí, z toho 2 200 proti dětem mladším než 15 let, takže se nejedná o problém masový.13
Z uvedeného vyplývá účel této stati, kterým je seznámit čtenáře s aktuálním problémem, který jsme uvykli zkratkovitě označovat jako „dětští dlužníci“. Tomu musí nutně předcházet rozbor právní úpravy způsobilosti nezletilých k právním jednáním, jakož i rozbor pravidel týkajících se správy jejich jmění. Teprve poté lze podrobně referovat o jednotlivých výše naznačených problémech, které indukují celospolečenskou poptávku po legislativním řešení, a zabývat se hodnocením navrhovaných legislativních změn.
2. Právní jednání nezletilých, správa jejich jmění a vyživovací povinnost rodičů k dětem
2.1 Historický vývoj
Starověké římské právo, které dodnes ovlivňuje právní myšlení v rámci kontinentální právní kultury, se nakonec ustálilo na řešení spočívajícím ve stanovení několika pevných věkových hranic, od nichž se odvíjel rozsah způsobilosti člověka právně jednat. Tak infantes (děti) do sedmi let věku nemohly činit žádná právní jednání. Impuberes infantia maiores (nedospělí větší než děti) mohli již nabývat, a to buď pro sebe (pokud byli sui iuris), či pro majitele moci (typicky pro patris familiae, pokud byli alieni iuris); zavazovat se (a tedy zhoršit svoje právní postavení) však nemohli, a to ani se souhlasem toho, jehož moci byli podřízeni. Dospělost (pubertas) nastávala rozdílně podle pohlaví, a to u dívek dvanáctým rokem a u chlapců rokem čtrnáctým (po určitém vývoji). Dospělé osoby byly původně k jednání způsobilé. Postupem doby se však vyvinulo několik mechanismů, jejichž účelem bylo chránit osoby sice dospělé, avšak v zásadě nezkušené, před případnými negativními důsledky jejich právních jednání. Tak osoby nezletilé, tj. osoby sice dospělé, avšak mladší 25 let (minores quam viginti quinque annis natu) se mohly pomocí žaloby dle zákona Plaetoriova (actio legis Plaetoriae) domáhat náhrady škody způsobené druhou stranou úmyslným podvodným jednáním (právní jednání však zůstalo platné). I mimo tyto případy povoloval pak praetor uvedení v předešlý stav (restituio in integerum), vznikla-li majetková škoda nezletilému z právního jednání. Postupem času pak byla zcizovací jednání těchto osob podmíněna v rámci poručenství nad nezletilými (cura minorum) svolením poručníka (consensus curatoris).14 Římské právo tedy vycházelo z pevně stanovených věkových hranic. Pokud šlo o nedospělé, rozlišovalo navíc mezi jejich způsobilostí nabývací (ať již nabývali pro sebe či pro toho, kdo nad nimi měl moc), která jim byla přiznána, to na rozdíl od způsobilosti zavazovací, kterou neměli. Toto řešení mohlo odpovídat potřebám tehdejší společnosti, avšak v dalším historickém vývoji, kdy se společenské poměry stávaly stále složitější, nemohlo koncepčně obstát. Pokud šlo o vlastní majetek dětí, je třeba alespoň stručně zmínit peculium, tedy majetek, který pater familias vyděloval pro své syny (či otroky), aby na něm hospodařili, ať už podle instrukcí otce či jen podle jejich vlastní vůle. Šlo však jen o faktické vydělení, vlastníkem zůstával i nadále otec, peculium mohl proto synovi opět kdykoliv odejmout. Ohledně vyživovací povinnosti ze strany otcovy je třeba zmínit, že v souvislosti s postupným vývojem tradiční římské rodiny (kde neomezená moc otce – patria potestas – byla zcela určující z pohledu dalších osudů dětí) byla již v době Oktaviána Augusta uložena otci povinnost zřídit dceři věno a poskytovat dětem přiměřenou výživu.15
Koncepci pevných věkových hranic převzal také rakouský Všeobecný občanský zákoník,16 který na našem území platil až do poloviny 20. století. Podle § 21 ABGB bylo možno lišit: a) děti, které ještě nedokonaly sedmý rok, b) nedospělé, kteří nedokonali ještě rok čtrnáctý a c) nezletilé, kteří nedokonali dvacátý čtvrtý17 rok svého života. Ve spojení s § 865 ABGB se vycházelo z toho, že děti do sedmi let věku nemohou činit vůbec žádné právně relevantní projevy.18 Děti starší sedmi let a mladší čtrnácti let se nemohly platně zavázat bez otcova přivolení daného výslovně nebo alespoň mlčky (§ 152 ABGB). Zároveň platilo, že nezletilec má právo dovoleným vlastním jednáním pro sebe nabývat i bez součinnosti svého poručníka (potažmo otce), avšak nemohl bez jeho přivolení nic ze svého zcizit ani se k něčemu zavázat (§ 244 ABGB). Výjimku tvořili nedospělí, kteří nebyli v zaopatření u svých rodičů, neboť ti se mohli samostatně zavazovat ke službám, tj. v tehdejším slova smyslu jak smlouvou námezdní (dnes smlouvou pracovní), tak i smlouvou o dílo (§ 152 věta druhá ABGB). V rámci otcovské moci (§ 146 a násl. ABGB) náležela otci (mimo jiné) také správa jmění dítěte (§ 149 ABGB).19 Z § 865 ABGB pak vyplývalo, že nezletilí (starší sedmi let) mohli samostatně uzavřít smlouvu tehdy, pokud šlo o příslib pouze k jejich prospěchu. Pokud však sami něco slibovali či přijímali s tím spojené břemeno, bylo k platnosti smlouvy zpravidla třeba přivolení zástupce nebo současně i soudu. Svéprávným (totiž plně svéprávným) se stával člověk dosažením dvaceti čtyř let (a později dvaceti jedna, srov. výše), ovšem za předpokl