Suverén a právo v moderním státě
Mgr.
Jiří
Tuza
asistent na Provozně ekonomické fakultě Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v
Brně.
TUZA, J.: Suverén a právo v moderním státě. Právny obzor, 92, 2009, č. 6, s.
541 - 549.
Postavení suveréna ve státě v průběhu existence státu prochází složitým vývojem. Tento
vývoj není přímočarý a postupný, ale stejně jako jiné společenské jevy se někdy vrací zpět k
předchozím vývojovým stadiím, aby se opět vrátil k modernějším a kulturnějším formám. Proto v
průběhu několika desítek let se můžeme v jednom státě setkat s moderními formami demokracie a
totalitními režimy. Cílem tohoto článku není zkoumat příčiny tohoto jevu, ale věnovat se postavení
suveréna v moderním demokratickém státním zřízení.
Stát, který je v pozici suveréna prostřednictvím svých institucí, tvoří obecně závazná
nařízení - právo. Tento stav je obvyklý v každém právním systému a představuje doktrínu
podřízenosti, která "tvrdí, že v každé společnosti, v níž existuje právo, je pod vrstvou rozličných
politických forem - tedy ať jde o demokracii nebo absolutní monarchii - nakonec vždycky latentně
přítomen jednoduchý vztah mezi podřízenými, kteří ze zvyku prokazují poslušnost, a suverénem, který
není poslušen nikoho. Vertikální struktura "suverén - podřízené osoby" je podle této teorie
nezbytnou součástí právní společnosti do stejné míry, do jaké je pro člověka důležitá
páteř".1) O právní společnosti můžeme hovořit pouze tehdy, jestliže zde
existuje zmíněná vertikální struktura v podobě suveréna a podřízené osoby. Pouze v tomto případě se
jedná o samostatný nezávislý stát s vlastním právem. V případě absence takové struktury není možno
posuzovanou společnost považovat za státní. Potom vztah suveréna a podřízených je jen součástí
jejich samotného významu.
Zvyk poslušnosti je spojen u většiny právních systémů se dvěma význačnými rysy. Jednak je
to kontinuita autority vytvářet zákony následně různými zákonodárci, a dále je to dlouhodobost
trvání zákonů bez ohledu na osobu tvůrce, kterému byla ze zvyku prokazována poslušnost. Jestliže
bylo dříve uvedeno, že suverén tvoří právo pro jiné subjekty a ukládá právní povinnosti, zatímco on
sám je právně neomezen a neomezitelný, je namístě zabývat se otázkou, zda tato eomezitelnost
suveréna je nezbytná pro existenci práva. Dále je třeba zkoumat, zda přítomnost nebo nepřítomnost
právních mezí v případě zákonodárné moci může být považována za zvyk poslušnosti suveréna. Pod
slovem poslušnost se obvykle chápe podřízenost autoritě a nikoli jen shoda s pokyny, které jsou
podloženy hrozbami. Můžeme předpokládat, že poslušná osoba by vykonala předepsaný čin, i kdyby jí to
nebylo nařízeno. Potom se naskýtá se otázka, zda v tomto případě by se poslušnost mohla nazvat
zvykem. Se vznikem poslušnosti je zpravidla spojeno dlouhodobé respektování určitých nařízení, která
byla zpočátku vynucována suverénovou mocí, podloženou hrozbami. Pokušení riskovat trest a
neuposlechnout obecného nařízení je tím větší, čím